Parlament České republiky – Poslanecká sněmovna
Ústava České republiky
z 16. prosince 1992
Preambule
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky
Politický systém České republiky
Politický systém České republiky je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin. Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.
Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu. Ten je tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let. Senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Každé dva roky se volí třetina senátorů. Volby do Parlamentu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, do Poslanecké sněmovny podle zásad poměrného zastoupení, do Senátu podle zásad většinového systému. Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let. Do Poslanecké sněmovny může být zvolen každý občan České republiky, který dosáhl věku 21 let, do funkce v Senátu je nutný věk nejméně 40 let. Nikdo nemůže být současně členem obou komor Parlamentu. S funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky a funkce soudce. Zasedání komor jsou stálá.
Poslanecká sněmovna volí a odvolává předsedu a místopředsedy Poslanecké sněmovny, stejně tak Senát volí a odvolává předsedu a místopředsedy Senátu. Poslanec nebo senátor, který je členem vlády, nemůže být předsedou či místopředsedou Poslanecké sněmovny nebo Senátu ani členem parlamentních výborů nebo komisí.
Komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů. K přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů. K přijetí ústavního zákona je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Návrhy se podávají Poslanecké sněmovně. Mezinárodní smlouvy, vyžadující souhlas Parlamentu, schvaluje Parlament obdobně jako návrhy zákonů.
Faksimile některých historických dokumentů o vzniku české státnosti
 |
Tzv. Zlatá bula sicilská. Listina římského císaře a sicilského krále Fridricha II., který v Basileji dne 26. září 1212 stvrzuje Přemyslu I. a jeho nástupcům královský titul a stanoví práva a povinnosti českých panovníků. |
 |
Dne 7. dubna 1348 v Praze potvrzuje Karel IV. jako král římský všechna privilegia udělená českým králům římskými králi a císaři. |
 |
V Praze dne 31. 7. 1619 schvalují Stavové zemí České koruny, shromáždění na Generálním sněmu, Ústavu českého státu, který se stává konfederací Čech, Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice. |
 |
Desky zemské Království českého, úřední knihy vedené zemským soudem českým. Nejstarší pochází z pol. 13. stol., poslední byla napsána v pol. 19. století. |
Parlamentní budovy
Historie jedné z nejstarších parlamentních budov v Evropě, Poslanecké sněmovny České republiky, se začala psát na samém konci 17. a na začátku 18. století. Kolem roku 1720 totiž vyrostl na pozemku s už tehdy bohatými dějinami hraběcí palác významného šlechtického rodu Thunů, palác, v němž se psaly dějiny. Právě tento palác se o 80 let později stal sídlem sněmu českých stavů, po dvou stech letech od jeho dokončení se v roce 1918 v historické sněmovní síni sešli zástupci lidu, aby sesadili habsbursko-lotrinský rod z českého trůnu a krátce po porážce Rakouska-Uherska v 1. světové válce vyhlásili samostatný stát - Československou republiku. Po federalizaci tohoto státu v roce 1968 je budova bývalého zemského sněmu odevzdána zákonodárné České národní radě, aby se po rozdělení společného státu Čechů a Slováků od roku 1993 stala sídlem jedné ze dvou komor svrchovaného Parlamentu České republiky - Poslanecké sněmovny.
Dnešní Sněmovní ulice patřila už v době románské k jedné ze dvou hlavních cest, kudy putovali hosté a kupci od vltavských brodů na Pražský hrad, a svůj význam si ponechala v době gotické a renesanční, i když se přes ní přehnalo několik válečných i živelných bouří, znamenajících často její úplné zpustošení. Původní středověké domy připomínají ještě dnes zbytky mohutných sklepů s gotickými portály a mohutné silné zdi v přízemí budovy. Z renesance, kdy si v této pražské čtvrti začíná budovat svá sídla v blízkosti panovnické rezidence česká šlechta, pocházejí klenby v přízemí střední části dnešního paláce Poslanecké sněmovny.
Svůj stavební vrchol prožívá Sněmovní ulice v době barokní, kdy Thunové postupně skoupili všechny okolní zastavěné pozemky a na místě starých zbořených domů vybudovali palác v dnešní podobě. Do ulice ho otevírají dva portály, hlásící se do doby vrcholného baroka a připomínající tvorbu Santiniho, avšak skutečného architekta Thunovského paláce se dosud vinou nedostatku historických pramenů nepodařilo zjistit.
Palác byl v roce 1779 upraven na divadlo, do kterého s oblibou chodil císař Josef II., syn Marie Terezie. Prý mu dokonce dával přednost před ostatními. V létě roku 1794 divadlo vyhořelo. I proto roku 1801 byl palác Thunů prodán stavům Království českého, kteří se rozhodli v něm zřídit sněmovnu, kanceláře a stavovský archiv. Zemský výbor přikoupil v této době další část pozemků, čímž ještě doplnil stavební plochu, a začal s rekonstrukcí a výzdobou. Na průčelí budovy byl do středu klasicistního forntónu umístěn oválný znak se svatováclavskou korunou. O znak se opírají dva šikmo dolů postavené rohy hojnosti, napravo od něj sedí Apollón, chránící duševní bohatství, a nalevo Athéna, ochránkyně bohatství materiálního. Jsou to symboly tvůrčí mohutnosti české země a sídlo jejího sněmu ji mělo připomínat.
Po pádu Bachova absolutizmu v roce 1861 bylo nutno najít nové reprezentační prostory pro znovu obnovený zemský sněm, předtím v revolučním roce 1848 zrušený. Zvláštní komise navštívila Vladislavský sál na Pražském hradě, ale ten novým požadavkům nevyhovoval. Pro přestavbu se jako vhodnější ukázala dosavadní sněmovní budova. Byla prodloužena a rozšířena zasedací síň, v níž byla červeně polštářovaná místa pro 241 osob, každé se stolkem a zásuvkou. Na straně proti vstupu vznikla na pěti sloupech galerie pro 130 - 150 osob.
V roce 1895 při modernizaci technického zařízení a zavedení elektrického osvětlení přibyly do sněmovny velké závěsné lustry v novorenesančním stylu.
Zemský výbor Království českého získal v letech 1902 - 1903 pro svůj zemský úřad nové prostory a domy, především celý přilehlý blok v Tomášské ulici, počínaje palácem Auersperským, a dále i přilehlý blok na Malostranském náměstí - palác Šternberských a palác Smiřických. Roku 1903 bylo zřízeno klenuté přemostění úzké Thunovské uličky s krytou chodbou, která spojila sněmovnu se zadním traktem Šternberského paláce.
Se vznikem samostatného Československa se po roce 1918 mění charakter i funkce pražských malostranských paláců. Mnohé z nich začínají sloužit institucím nového státu, případně zahraničním diplomatickým úřadům. Budova bývalého zemského sněmu Království českého byla ve dvacátých letech určena pro senát Národního shromáždění Československé republiky, zatímco pro jeho poslaneckou sněmovnu bylo upraveno Rudolfinum.
Kvůli rozšířeným potřebám nového zastupitelského sboru byly ve třicátých letech prováděny na staré sněmovní budově četné opravy, adaptace a přístavby. V roce 1933 byla na jih od portálu do Sněmovní ulice osazena pamětní žulová deska k 15. výročí vzniku samostatného Československa. Jejími autory jsou L. Šaloun a F. Foit, deska je výrazně stylizována v duchu opožděného kubismu, zvláště pokud jde o velký státní znak.
Nejpodstatnější přestavby se uskutečnily v letech 1935 - 1940, kdy byl palác převeden do dnešní podoby, k využití pro senát už však nedošlo.
V padesátých a šedesátých letech se v budově střídaly instituce různého významu i poslání, například ministerstvo zdravotnictví či ministerstvo národní obrany. Od prvního dne roku 1969 začala ve Sněmovní ulici pracovat Česká národní rada, jeden ze tří parlamentů nově federalizovaného Československa, zákonodárný orgán České republiky. Pochopitelně že časté střídání uživatelů objektu neprospívalo. Některé prostory postrádaly účelného využití, chátralo technické zařízení, proto byla v letech 1985 - 1989 uskutečněna celková rekonstrukce historické budovy, která svým rozsahem patří k největším úpravám památkově chráněných objektů v Praze.
Po dokončení rekonstrukčních prací ve všech přilehlých palácích, které se v roce 1992 zákonem o sídle českého parlamentu znovu vrátily k účelu, k němuž měly být původně upraveny už začátkem století, získává Česká republika pro svůj zákonodárný sbor důstojný stánek, schopný uspokojit nejmodernější potřeby parlamentu země s rozvinutou demokracií, při zachování historické malebnosti a účelnosti budovy, ověnčené staletími.